Zápisky z pařížské dovolené - 1. Co se člověk naučí před odjezdem



Neznám člověka, který by neměl rád cestování. A pokud si některá místa zamilujete tak intenzivně jako já, velmi rádi se tam vracíte. Možná je to dané tím, že jsem Francouzka, možná tím, že Paříž je pro mě místem, kde kreativita a individualita hrají prim, každopádně to město miluji, takže když se mi před dvěma lety dostalo nabídky  tam znovu zajet a navíc s fajn lidmi, velmi ráda jsem přijala.

Představuji vám zápisky z dovolené v Paříži. Zápisky obsahující souhrn dovolené, vtipné zážitky a tipy na zažití Paříže jinak než jako běžný turista s průvodcem v ruce. Okay, průvodce jsme měli (toho papírového i živého - mě), ale jako klasičtí turisté jsme se nechovali. Až na to focení.
A tak symbolicky 14. července, kdy je největší francouzský svátek, vám představuji největší dovolenkový zážitek, který trval 14 dní.


Seznamte se čtyřčlennou rodinou: Petr a Markétka (rodiče), Káťa a Péťa (děti - jo, jsou starší než já, takže myslím tím "jejich děti"). Jsou veselí, lehce trhlí, s humorem se u nich netrhnou dveře a mám s nimi spojené krásné zážitky, kolikrát i dost vtipné. Toť jsou účastníci zájezdu (a ještě má maličkost) a už můžeme začít.

Lekce číslo jedna: nikdy si nic neplánujte! Tahle lekce je velmi užitečná a – jak zjistíte v průběhu čtení – pro nás byla také velmi potřebná. Ne, že by se jí někdo držel. Každopádně, neznalá lekce číslo jedna a vycepovaná z domova co se týče dochvilnosti, jsem radši přijela dřív, abych záhy zjistila, že avizovaný odjezd v osm večer se asi konat nebude. Tou dobou to ještě nebyla oficiálně přiznaná informace, ale došlo mi to ve chvíli, kdy jsem viděla, že jídlo i oblečení je všude, jen ne v taškách a kufrech. Ale nevzdávali jsme to a do poslední chvíle jsme věřili, že v těch osm skutečně odjedeme.
Na cestování mám snad nejradši ten proces odjezdu. Všude vládne chaos, všichni hledají své věci a samozřejmě nikdo netuší, kde jsou. Během příprav k odjezdu se člověk mnohé naučí. Což mě přivádí k lekci číslo dvě: fyzika vlastně neexistuje! Člověk před samotným odjezdem dojde přelomového zjištění, že zákony fyziky, jak jsme se je učili ve škole, vlastně vůbec nefungují.
No vážně! Cestovní kufr je toho zářným příkladem. Člověku se totiž daří měnit jeho objem dle potřeby. Myslím, že ten, kdo vymýšlel vzorec na objem, zřejmě vůbec nepočítal s takovým cestovním kufrem. Do něj je totiž možné (bez ohledu na velikost) bezmyšlenkovitě házet věci a zjišťovat, že se tam toho pořád ještě dost vejde. A bez obav, kufr jde vždycky zavřít. Sice je občas potřeba asistence další osoby, ale výsledek je zaručen. Já jsem docela přeborník v přecpávání kufru. Jsem schopná do něj narvat „shitload“ věcí a stále mám jistotu, že kufr zavřu. Co na tom, že ho pak neunesu, nedrží stabilitu a zničím s ním regál v obchodě (to už je jiný příběh).
Když už jsme u toho balení kufrů, tak podotknu, že zatímco jedni se mordovali se zapínáním svého zavazadla, někdo se v tu chvíli třeba vůbec nestresoval. Jako by se nikam nejelo. Ano, mluvím samozřejmě o Péťovi, který rád a často dělá všechno na poslední chvíli. Haha, já mám co říkat, nejsem jiná. Ale když už teda v devět večer – hodinu po avizovaném odjezdu – usoudil, že by se mohl uráčit si zabalit, projevil další dovednost, které ženy nikdy nebudou schopny: úspornost. Kdybych to, co si nesl, pojmenovala kufřík, pořád by to bylo moc velké. Každopádně; mise splněna a i tato miniatura cestovního zavazadla posloužila a za tohle máš, Péťo, můj obdiv. Já měla kufr největší, a to jsem množství ‚nezbytných nutností' zredukovala na polovinu. Jo a beztak jsem z té poloviny využila půlku. Takže malá soukromá lekce pro mě: vždy si zabal jen ¼ oblečení, o kterém si myslíš, že ho budeš potřebovat. A občas se tím teď i řídím a je to skvělé a fakt to funguje!
Kolem půl desáté už to vypadalo nadějně. Věci byly relativně připraveny a mohlo se začít nakládat do auta. Těsně před odjezdem přichází na řadu lekce číslo tři: až při odchodu z domu zjistíte, kolik toho potřebujete. Na poslední chvíli bylo totiž třeba narvat už do tak přecpaného auta i další nezbytně důležité propriety, které se při posledním procházením domem jevily jako důležité. A zřejmě nemusím připomínat, že i u auta se uplatnila lekce číslo dvě. Jo a kromě toho, že jsem poprvé jela autem na dovolenou přes noc, jsem se dočkala i dalšího prvenství: poprvé jsem seděla na řízcích a koláčích. Holt, když máte narvané auto až po střechu, občerstvení musí být na podlaze u sedaček a nikoho nezajímá, že máte nohy a že si je musíte někam dát.
Znáte ten pocit, že jste při odjezdu na něco zapomněli? Ani ten nás neminul. Naštěstí si Markétka včas vzpomněla, takže po dvou stech metrech jsme se vrátili.
„A jsme doma, to byla pěkná dovolená!“ 
A pro co že jsme se to vraceli? Pro drobné na francouzské péage. Ve Francii totiž nenajdete žádné dálniční známky, nalepené na předním skle, ale zato vám budou na dálnici překážet mýtné brány, ideálně s frontami, které jsou v dovolenkové sezóně na denním pořádku. Pokaždé to po vás bude chtít jinou částku, kterou vhodíte do koše nápadně podobnému nákupnímu košíku, a pak vás to na několik kilometrů nechá na pokoji. Ve finále (když si to tak spočtete), je to daleko dražší než naše dálniční známka, kde zaplatíte jednu částku a můžete si s tím ujet libovolný počet kilometrů po českých dálnicích. No jo, Francouzi ví, jak vydělat (a to platí vždy a u všeho). 

Žádné komentáře

Okomentovat

Professional Blog Designs by pipdig